Dušan Slavětínský: O letadlech
Focke-Wulf Ta 154
Zpět     Stavba letadel

Těžký noční stíhač 1943

Dvoumotorový dvoumístný  noční stíhací letoun




V září 1942 vydalo říšské ministerstvo letectví specifikaci na noční stíhací letoun pro obranu proti soustavným nočním náletům spojeneckých těžkých bombardérů. Na tuto specifikaci odpověděla firma Focke-Wulf vývojem letounu Ta 154.

Při návrhu letounu byl hlavní konstruktér Kurt Tank zřejmě inspirován rychlým a velmi úspěšným spojeneckým typem DH 98 Mosquito do té míry, že se rozhodl, obdobně jako jeho britští kolegové při stavbě Mosquita, obejít  válečný nedostatek kovových konstrukčních materiálů rozsáhlým použitím dřevěných materiálů. Inspirace letounem DH 98 byla silná do té míry, že Němci i Tankův projekt neoficiálně označovali jako "Moskito" a věřili, že bude stejně úspěšný nebo dokonce úspěšnější, než jeho britský vzor. Na rozdíl od DH 98 však nebyla konstrukce Ta 154 zcela celodřevěná, ale spíše smíšená, podíl dřevěných materiálů byl asi jen 50% (převážně buková překlížka, borové dřevo). Dřevěné byly všechny hlavní nosné části letounu, tedy křídlo, zadní část trupu i ocasní plochy.



Ta 154 byl dvoumístný samonosný hornoplošník poháněný dvěma vidlicovými invertními kapalinou chlazenými dvanáctiválci (první dva prototypy měly motory Jumo 211F a 211N, pozdější letouny motory 211R a od června 1944 výkonnější Jumo 213E). Letoun měl zasouvací podvozek s tehdy neobvyklým příďovým kolem, přetlakovou kabinu z lehkých slitin (Obr.2). Válcový tvar motorových gondol (obr. 4) vyvolával klamný dojem, jako by v nich byly skryty hvězdicové motory. V nose gondol byly totiž umístěny prstencové chladiče kapaliny, podobně jako u dlouhonosé verze Tankova slavného stíhače Fw-190D. Motory většiny letounů byly vybaveny zařízením GM-1 pro vstřik kapalného oxidu dusného do dmychadla motoru pro krátkodobé zvýšení výkonu ve velkých výškách. Palivové samotěsnící nádrže o objemu 1850 l byly umístěny v trupu.

Prototyp Ta-154V-1 byl zalétán samotným Kurtem Tankem v červenci 1943, jeho výkony a vlastnosti, tehdy ještě bez výzbroje, se zdály být velmi slibné. Třetí prototyp Ta-154V-3 již byl vyzbrojen dvěma 20 mm a dvěma 30 mm kanóny po stranách trupu a radarem pro noční stíhání. Podobně bylo vyzbrojeny i stroje ověřovací serie (Ta-154A-0). Později do noční výzbroje přibyl ještě 30 mm kanón v zadní části trupu (obr. 3), střílejícím šikmo vzhůru pod úhlem cca 60° (schräge Musik). Byl určen pro útok zezadu zespodu, kde je většina stíhaných bombardérů nejzranitelnější. Několik letounů ověřovací serie bylo vyrobeno také v  jednomístném provedení. Ty byly určeny pro nasazení v roli denního stíhače.



Letouny ověřovací serie byly zkušebně nasazovány i do bojů a dosažené výsledky byly velmi nadějné.  Proto objednala Luftwaffe výrobu dalších 250 letounů. Vývojové i armádní zkoušky ale také odhalovaly řadu dětských nemocí, které bylo třeba odstraňovat. Jedním z nejzavažnějších nedostatků byl velmi chatrný podvozek. V průběhu zkoušek i v pozdějším provozu již vyrobených letadel došlo nejméně k šesti haváriím zapříčiněným nedostatečnou pevností podvozku.

Úplný konec všem nadějím na letoun, který by zastavil mraky spojeneckých bombardérů, však započala katastrofa jednoho ze seriových letounů. Jeho křídlo se rozpadlo za letu. V krátké době pak následovaly další dvě havárie obdobně způsobené zhroucením konstrukce křídla. Pro lepení dřevěných konstrukcí prvních prototypů a ověřovací serie bývalo totiž používáno osvědčené  lepidlo Tego-Film vyráběného továrnou Goldmand ve Wuppertalu. Tato továrna však byla v létě 1944 zničena bombardováním. Pro stavbu rozpracované serie proto bylo jako dostupná náhrada použito méně pevné lepidlo firmy Dynamit AG. A právě toto lepidlo se stalo příčinou katastrofických kolapsů dřevěné konstrukce. Vlastní příčinou však nebyla nižší pevnost náhradního lepidla, ale jeho vysoká agresivita, která způsobila rozleptání struktury dřeva v bezprostředním okolí lepených spojů. Tlak těchto nešťastných událostí vedl k tomu, že Kurt Tank v srpnu 1944 další výrobu Ta-154 zastavil. Říšské ministerstvo letectví pak definitívně ukončilo celý projekt o měsíc později. Do zastavení výroby bylo celkem dodáno okolo 50 letounů. Některé z dříve vyrobených letounů byly do konce války bojově nasazeny u noční stíhací jednotky NJG-3. Jiné byly využity pro výcvik pilotů na rychlém dvoumotorovém letounu s příďovým podvozkem v rámci přípravy na přeškolení na proudovou stíhačku Me-262.


Technická data

Rozpětí: 16.0 m
Délka: 12.1 m
Nosná plocha: 32.4 m2
Prázdná hmotnost: 6405 kg
Vzletová hmotmost: 9548 kg
Motory Jumo 213E: 2 x 1288 kW
Maximální rychlost: 642 km/h
Cestovní rychlost: 585 km/h
Dostup: 10900 m
Dolet s přídavnými nádržemi: 1850 km
Výzbroj: 3 kanony MK 108  30 mm
a 2 kanony MG 151/20  20 mm
Spec. výstroj- radar pro noční stíhání FuG 212 Lichtenstein C-1
nebo FuG 220 Lichtenstein SN-2






Použitá literatura: [103], [104], [105]

Jiné odkazy:
http://en.wikipedia.org/wiki/Focke-Wulf_Ta_154,
Focke-Wulf  Ta 154, Wikipedia
http://www.warbirdsresourcegroup.org/LRG/ta154bar.html,
The TA 154 "Moskito" by Lorenz Bärmann
http://www.nightfighters.ic.cz/index.php?strana=letadla/Ta154,
Noční stíhací letouny 2. světové války, Focke-Wulf Ta 154, Ing. Jaroslav Navrátil


Zpět     Stavba letadel
Poslední aktualizace 25.4.2010 23:30:25